hledat

Evropská občanská iniciativa je významným nástrojem participativní demokracie v Evropské unii, díky němuž může jeden milion občanů EU usazených v alespoň jedné čtvrtině členských států vyzvat Komisi, aby předložila návrh právního aktu za účelem provádění Smluv EU. Od počátku uplatňování nařízení (EU) č. 211/2011, jež stanovuje podrobné postupy a podmínky pro evropskou občanskou iniciativu, byly Komisi úspěšně předloženy tři iniciativy.

Katastrofální následky druhé světové války a neustálá hrozba konfrontace Východu a Západu vedly k tomu, že se hlavní prioritou stalo francouzsko-německé smíření. V Pařížské smlouvě z roku 1951 se šest evropských zemí dohodlo, že budou společně spravovat svá průmyslová odvětví uhlí a oceli. Tato spolupráce představovala první kroky směrem k evropské integraci. Základy této integrace a myšlenku společné budoucnosti šesti evropských zemí pak rozvinuly Římské smlouvy z roku 1957.

Parlament svou institucionální úlohu při tvorbě evropské politiky uplatňuje prostřednictvím výkonu různých funkcí. Jeho účastí na legislativním procesu, rozpočtovými a kontrolními pravomocemi, účastí na revizi Smluv a právem intervenovat u Soudního dvora je zajištěno respektování demokratických zásad na evropské úrovni.

Tento přehled představuje okolnosti vzniku Lisabonské smlouvy a její základní ustanovení. Jeho cílem je informovat o historickém kontextu, v němž se tento nejnovější základní text EU vyvinul z dokumentů, které mu předcházely. O jednotlivých ustanoveních této smlouvy (s odkazy na příslušné články) a o jejich dopadu na činnost Evropské unie podrobněji pojednávají informační přehledy, které se zabývají konkrétními oblastmi politiky a konkrétními otázkami.

Hlavní změny, k nimž došlo po podpisu prvních Smluv, se týkaly vytvoření vlastních zdrojů Společenství, posílení rozpočtových pravomocí Parlamentu, přímých všeobecných voleb a vytvoření Evropského měnového systému. V roce 1986 vstoupil v platnost Jednotný evropský akt, který podstatně změnil Římskou smlouvu a posílil evropskou integraci vytvořením velkého vnitřního trhu.

Niceská smlouva připravila Evropskou unii na důležitá rozšíření směrem na východ a na jih, k nimž došlo v letech 2004 a 2007, pouze částečně. Na otázky položené v Laekenské deklaraci odpověděl Konvent o budoucnosti Evropy tím, že se pokusil položit nový právní základ Unie ve formě Smlouvy o Ústavě pro Evropu. Ta však nebyla ratifikována poté, co ve dvou členských státech skončila referenda o Ústavě pro Evropu negativním výsledkem.

Rada společně s Evropským parlamentem přijímá v podobě nařízení a směrnic právní předpisy Evropské unie a připravuje rozhodnutí a právně nezávazná doporučení. V rozsahu svých pravomocí přijímá rozhodnutí prostou většinou, kvalifikovanou většinou, nebo jednomyslnou shodou v závislosti na právním základě předpisu, u nějž je nutný její souhlas.

Evropská rada, kterou tvoří hlavy států či předsedové vlád členských států, dává Evropské unii nezbytné podněty pro její rozvoj a vymezuje její obecné politické směry. Jejím členem, bez hlasovacího práva, je i předseda Komise. V úvodu zasedání Evropské rady vystupuje předseda Evropského parlamentu. Lisabonská smlouva učinila Evropskou radu orgánem Unie a zavedla systém dlouhodobého předsednictví Evropské rady.

Komise je orgánem EU, který má monopol na podávání legislativních podnětů a rovněž disponuje významnými výkonnými pravomocemi v oblastech, jako je hospodářská soutěž a zahraniční obchod. Je hlavním výkonným orgánem Evropské unie a tvoří ji sbor komisařů, v němž je každý členský stát zastoupen jedním komisařem. Předsedá rovněž výborům odpovědným za provádění právních předpisů Unie. Dřívější postup projednávání ve výborech byl nahrazen novými právními nástroji – prováděcími akty a akty v přenesené ...

Ve společné zahraniční a bezpečnostní politice a v několika dalších oblastech, jako jsou například oblast posílené spolupráce, jmenování do některých funkcí a revize Smluv, se postup rozhodování liší od postupu, který převažuje v řádném legislativním postupu. Hlavní charakteristikou těchto oblastí je výraznější prvek mezivládní spolupráce. Krize veřejného dluhu vedla k tomu, že se tyto mechanismy rozhodování uplatňují stále častěji, zejména v rámci evropské správy hospodářských záležitostí.