Zaručení práva na azyl 

Každý, kdo prchá ze své země před pronásledováním nebo vážnou újmou, má právo požádat o mezinárodní ochranu. Právo na azyl je základním právem a jeho udělení osobám splňujícím kritéria stanovená v Ženevské úmluvě o právním postavení uprchlíků z roku 1951 je pro smluvní strany, k nimž patří i členské státy EU, mezinárodní povinností. EU začlenila kritéria pro mezinárodní ochranu do svého vlastního souboru právních předpisů a sama tuto koncepci rozšířila, neboť vytvořila kategorii osob, které požívají mezinárodní ochrany, nejsou však uprchlíky, tj. osob požívajících doplňkové ochrany.

Právo na azyl zaručuje článek 18 Listiny základních práv EU . Článek 19 zakazuje hromadné vyhoštění a chrání jednotlivce před vystěhováním, vyhoštěním nebo vydáním do státu, v němž mu hrozí vážné nebezpečí, že by mohl být vystaven trestu smrti, mučení nebo jinému nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu.

Členské státy EU se dohodly na společné evropské azylové politice , včetně doplňkové a dočasné ochrany.

Azylová řízení musí být v celé EU jak spravedlivá, tak efektivní. To je základ společného evropského azylového systému  (CEAS).

Společný evropský azylový systém sestává z několika právních předpisů , které pokrývají všechny aspekty azylového řízení. Těmito předpisy jsou:

  • „Dublinské nařízení“ , jež určuje, který členský stát je příslušný k posuzování žádosti o azyl;
  • směrnice o azylovém řízení, která stanoví společné normy pro spravedlivá a účinná azylová řízení;
  • směrnice o podmínkách přijímání, která stanoví minimální společné normy pro životní podmínky žadatelů o azyl a zajišťuje, aby měli tito žadatelé přístup k bydlení, stravě, zaměstnání a zdravotní péči;

kvalifikační směrnice, která stanoví, kdo splňuje podmínky pro přiznání statusu uprchlíka nebo osoby požívající doplňkové ochrany a osobám požívajícím ochrany přiznává různá práva (povolení k pobytu, cestovní doklady, přístup k zaměstnání a vzdělávání, sociální zabezpečení a zdravotní péči).